Mnoho lidí usiluje o štěstí, ale aby si člověk uvědomil skutečný smysl života a nalezl věčné štěstí – nikoli skrze společenské úspěchy nebo materiální uspokojení – musí předefinovat své hodnoty a směr života.
Každý chce být šťastný. Užívat si štěstí a radosti v životě je ideálem, o který usilují všichni lidé, a je to smysl života. Smyslem pilného studia, abychom se dostali na lepší školu nebo do lepší práce, je dosáhnout štěstí prostřednictvím těchto prostředků. Navíc dobré akademické zázemí a dobrá práce slouží také k naplnění vlastní touhy po úspěchu a setkání s dobrým partnerem/partnerkou pro budování šťastné rodiny. Tvrdá práce v kanceláři, dření do noci, dokud se z vás nestane sova, je také k dosažení štěstí dosažením společenského postavení prostřednictvím povýšení a zajištěním stabilnějšího příjmu. Smyslem všech těchto věcí, které v životě děláme – jako je například užívání si koníčků každý víkend – je jednoduše být šťastný.
Přestože víme, že dosažení toho, po čem v současné době toužíme, nám nezaručí trvalé štěstí a že se nevyhnutelně budeme snažit najít jinou formu štěstí, žijeme, jako bychom si této pravdy nebyli vědomi. V poslední době, kdy si stále více lidí uvědomuje, že materiální uspokojení nezaručuje štěstí v životě, se v knihkupectvích objevují knihy o uzdravování a regeneraci mysli a těla, které se umisťují na předních příručkách bestsellerů před knihami o svépomoci. Ve vysílání si na velké televizní stanici získal obrovskou popularitu pořad s názvem „Léčivý tábor“. I když toto léčitelské šílenství nabízí útěchu a pohodlí prostřednictvím příležitostí k sebereflexi, mnozí věří, že i ono je dočasné a nakonec nepřinese trvalé štěstí.
Podle údajů Korejského statistického úřadu z roku 2011 spáchá v Koreji průměrně 43.6 lidí denně sebevraždu. Navíc nedávný nárůst násilných trestných činů ignorujících lidský život, které dominují online zprávám, ukazuje, že lidé v naší společnosti ztratili vůli a radost ze života a onemocněli. Každý chce být šťastný, tak proč nemohou lidé žít šťastný život? I když bychom to mohli připsat společenským faktorům, jako jsou ekonomické potíže nebo potíže s hledáním zaměstnání, domnívám se, že nejzákladnějším problémem je, že lidé nedokážou objevit smysl svého vlastního života a cítit naplnění ze života podle tohoto smyslu.
Každý z nás si stanovuje vlastní směr života a vlastní standardy štěstí. Přesto mnoho lidí, i když dosáhnou toho, čeho si přáli, nakonec nepocítí základní naplnění a štěstí života. Do té doby však uplynulo příliš mnoho času na to, aby se dalo vrátit zpět. To je pravděpodobně důvod, proč tolik lidí, kteří žili před námi, říká, že život nemá smysl. Každý si jistě myslí, že by bylo úžasné, kdyby mu někdo řekl: „Smyslem života není tohle, ale toto,“ a odhalil tak absolutní smysl toho nejideálnějšího života a cestu k nejvyššímu štěstí.
Stejně jako všichni ostatní jsem investoval všech devatenáct let svého života do toho, abych se dostal na prestižní univerzitu. Neustále jsem se bál o své umístění v žebříčku, které se mohlo každou chvíli snížit, a rčení „Když dnes odpočíváš, zítra musíš běžet“ se stalo bičem, který mě hnal k běhu bez odpočinku. Když se teď ohlédnu zpět, čas strávený o samotě, běháním vpřed uprostřed nespočtu knih s úlohami před očima a neustálým vědomím soupeřů, kteří studují po mém boku, i když jsem zavřel oči, nebyl snadný. Díky veškerému tomuto úsilí jsem se dostal na prestižní univerzitu. Věřil jsem, že už jen samotné přijetí na dobrou univerzitu mi přinese štěstí.
Pro mě, který si matně myslel, že všechno skončí, jakmile se dostanu na vysokou školu, bylo těžké přijmout, že univerzitní život přináší ještě těžší studium a konkurenci a že společnost je ještě zrádnější cesta. I když jsem byl ještě nezletilý, chtěl jsem uniknout, chodil jsem do barů a pil, dokud jsem sotva stál na nohou, snažil se seznámit s dívkami a chodil do karaoke místností a zpíval z plných plic až do úsvitu. Byla to zábava. Ale cestou zpět na kolej ve 4 hodiny ráno po rozloučení s přáteli jsem se cítil osamělý a prázdný. Nebyl jsem šťastný.
Hluboko uvnitř jsem měl jedno přání: toužil jsem po skutečně kvalitním příteli, se kterým bych mohl otevřeně mluvit. Jednoho dne jsem se náhodou, díky doporučení od známého, začal v kostele „Christian Gospel Mission“ dozvídat o Bibli. Věděl jsem, že existuje mnoho zkreslených zpráv v médiích a nespočet negativních komentářů online, ale cítil jsem, že Slovo neobsahuje žádné rozpory a životy členů kostela, kteří žili čistě a neposkvrněně, také žádné rozpory nevykazovaly. Proto jsem začal chodit do kostela.
Přestože jsem chodil do kostela, žil jsem svou víru jen neurčitě, aniž bych doopravdy věděl, pro co bych měl žít nebo jaký je smysl mého života. Pak v určitém okamžiku hluboce v mém srdci zarezonovala hymna „Jsem šťastný“. V našem kostele tuto píseň vždy zpíváme s živým, radostným tancem a hudbou kapely. Skladatel této písně, pastor Chung Myung-seok, který je zároveň prezidentem Valného shromáždění, ji však napsal v nejtěžším období svého života – když byl převážen ve vězeňské dodávce poté, co byl nespravedlivě odsouzen a potrestán trestem.
„Lidé mě vidí a říkají mi zločinec, že jsem nešťastný, ale ne, jsem šťastný člověk. Tenhle člověk, tamten člověk, žijí proto, aby dosáhli toho, čeho chtějí, a byli šťastní, ale to není pravé štěstí. Štěstí je život prožitý s láskou k Bohu, Pánu, a to je věčné štěstí. Pane, nejsem snad šťastný? Pán říká: ‚Znáš štěstí a žiješ ho.‘ Jsem šťastný člověk.“
Stejně jako v textu této písně, učitel vždy učil: „Kamkoli jdete, cokoli děláte, žijte život milující Boha a Pána nade vše – nade vše, nad jakoukoli ženu na světě, nad peníze, nad čest. Toto je Boží záměr při stvoření lidstva a je to jediný způsob, jak mohou být lidé věčně šťastní.“ Ukázal nám příklad takového života. Když jsem přijal toto učení a byl svědkem jeho života, začal jsem si myslet: „Pokud existuje absolutní účel a směr pro lidskou existenci, není to věčné štěstí dosažené životem, který miluje Boha a Pána, Stvořitele života, nade vše – spíše než dočasné štěstí a radost, které si užíváme v tomto světě?“ Rozhodl jsem se žít takový život.
Zda je cesta, kterou si v životě zvolím, skutečně správná, nebo špatná, poznám, jen když po ní půjdu až do konce. Ale tuto cestu jsem si zvolil, protože jsem přesvědčen, že světské štěstí nemůže přinést skutečné naplnění ani věčnou radost. To je skutečná hodnota studia na prestižní univerzitě.
I nyní lidé na celém světě usilovně usilují o své vlastní štěstí. Co musí lidé skutečně udělat, aby byli šťastní? Měli bychom si zvolit správného prezidenta? Měly by se snížit daně? Měla by se Severní Korea zhroutit? Řešení nespočívá v externích věcech; je možné pouze tehdy, když se změní směr života, myšlení a samotná existence. V konečném důsledku to, jaký život žijeme, a štěstí, o které usilujeme, závisí na naší svobodné vůli.
Dále je nutné číst co nejvíce různých knih a materiálů, které nabízejí různé pohledy na štěstí, a tím předefinovat vlastní hodnoty a přesvědčení. Lidé cítí, myslí a žijí odlišně v závislosti na svém prostředí a okolnostech. Proto je nezbytný proces hledání vlastního štěstí prostřednictvím různých perspektiv a zkušeností. Na této cestě se můžeme někdy toulat a někdy čelit neúspěchům, ale nakonec záleží na tom, abychom svůj život učinili bohatým a smysluplným. Pravé štěstí nepochází z materiálních věcí, ale z vnitřního klidu a spokojenosti.
Závěrem lze říci, že štěstí je něco, co hledáme sami, a v tomto procesu se nesmírně učíme a rosteme. Věřím, že tou pravou cestou k nalezení štěstí je stanovit si vlastní hodnoty, nastavit směr svého života a vytrvale kráčet po této cestě. Na naší cestě za štěstím je důležité naučit se hlouběji porozumět sami sobě a milovat je prostřednictvím zkušeností a poznatků, které na cestě získáme.
